Divadlo, jak je divák nezná

Pavel Hurych na námět článku O. Skály v časopise Světlo

Diváci, kteří po představení opouštějí hlediště divadla, jsou nadšeni hereckými výkony, dramaturgií a sdělením inscenace. Málokdy si však uvědomují, že celková atmosféra je dotvářena kulisami, zvukem a zejména citlivým přístupem v osvětlování hry.

Osvětlovač

Právě osvětlovací technika patří k nejdůležitějším pomocníkům při vytváření různých nálad, které se snaží autor, režisér, dramaturg a herci z jeviště divákovi sdělit. Podobně, ne-li stejně, je to samozřejmě i v televizní či filmové produkci. Za touto prací stojí osvětlovač – osoba, která je řazena mezi technické profese. Osoba, která kromě technické způsobilosti a dokonalé znalosti jednotlivých zařízení musí mít i vytříbený výtvarný cit. Jsou země, kde světelnou scénu navrhuje a použitou techniku vybírá tzv. light designer. V našich divadlech je, až na vzácné případy, pod touto prací podepsán osvětlovač.

Mistr osvětlení není během představení zcela odříznut od okolí – jeho kontakt je omezen pouze na kolegu zvukaře a především na inspicienta. Inspicient je nejdůležitější osobou před představením i během něj a celé představení má vlastně na starost (od nástupu herců na scénu, přes koordinaci osvětlovačů, zvukařů, stavěčů kulis atd.). Spojení mezi nimi zajišťuje inspicientský komunikační systém (v podstatě to je takový domácí telefon).

Předchozí odstavec platí pouze pro velká a dobře postavená profesionální divadla. Málokterý amatérský soubor má člověka o kterém se dočteme v programu „představení řídí“. A pokud i takový obětavec existuje, tak má smůlu, protože ve většině kulturních zařízení žádný intercom není a pokud ano, většinou nefunguje. Stává se často, že kabiny osvětlovače a zvukaře jsou od sebe odděleny a nelze mezi nimi komunikovat. V takovém případě záleží na sehranosti obou techniků a jejich znalosti představení, aby nedocházelo k nepřesnostem v nástupu světel a zvuků. Obyčejně totiž přichází světlo a zvuk současně v předem dané závislosti na ději, zvláště při změnách obrazů nebo na začátku či konci jednání.

Systém scénického osvětlení

Vraťme se však k systému scénického osvětlení. Pro pochopení jeho rozvržení nastiňme části, z nichž se prostor jeviště a hlediště skládá.

Jeviště jako taková nejsou „jen“ prkna, co znamenají svět, ale tvoří je několik částí. Plocha, která je divákům nejblíže, se nazývá forbína (zkráceně bína). V operách a operetách bývá odkryta a je zde umístěn orchestr, kterému osvětlovací technika musí zajistit dostatečný počet lampiček pro hudebníky. Za forbínou leží hlavní jeviště, které se skládá z velkého textilního a strojního vybavení. Nad jevištěm jsou umístěny pohyblivé tahy, na které se zavěšují kulisy a textilní závěsy (horizonty, šály, sufity atd.).

Některé tahy jsou používány pro reflektory a nazývají se světelné baterie. Bývá jich různý počet, který by měl odpovídat ploše jeviště. Většina reflektorů, které jsou zde nainstalovány, patří mezi plošné a slouží k souvislému nasvícení plochy. Ve středních partiích jeviště bývají umístěny reflektory symetrické, v zadní části reflektory asymetrické, které svítí převážně na horizont (většinou textilní), kterým jeviště opticky končí.

Po stranách jeviště vedou pochozí lávky (bývá jich i několik nad sebou), na kterých jsou umístěny další reflektory (s plankonvexní nebo Fresnelovou čočkou). Tyto reflektory slouží k „vypíchnutí“ konkrétních bodů na jevišti nebo ke zlepšení plastického nasvícení jeviště. Stejná lávka bývá v zadní části jeviště. Její funkce je podobná jako u lávek bočních, snad jen s tím rozdílem, že světlo odtud plynoucí se nazývá kontra světlo. I tento druh světla zvyšuje plastičnost postav a inventáře na jevišti. Tyto reflektory lze též použít při zvláštním způsobu svícení, kdy chceme nasvítit pouze siluetu postavy nebo objektu. Boční lávky bývají nad jevištěm propojeny jevištními mosty, na kterých je umístěna další světelná, projekční a zvuková technika.

Dalším místem, kde lze najít scénické osvětlení, jsou portály. Ty, které jsou vybaveny technikou, jsou kovové a jsou většinou skryté za portály kamennými nebo zděnými ohraničujími jeviště ze stran. Prostor mezi portály se v divadelní hantýrce jmenuje kukátko. Kovové portály mohou být posuvné – používají se pro zúžení kukátka. Na portálech jsou svisle umístěny trubky s pohyblivými konzolami pro uchycení držáků (lyr) reflektorů. Díky těmto konstrukcím lze posouvat světlomety podle potřeby nahoru a dolů a otáčet do stran, aby bylo možné dosáhnout co nejlepšího světelného efektu.

Nad hledištěm bývá hledištní most. Někdy je tento most šikovně zakomponován do stropu hlediště, takže jej poznáme pouze podle kuželů světla, které odsud vycházejí. Na hledištním mostu mívají své místo pomocní osvětlovači, tzv. štychaři. Štych je slangový výraz pro sledovací reflektor, který – jak říká název – sleduje postavu herce po scéně a tím dramaticky zvýrazňuje její projev. Jestliže není v divadle hledištní most, bývají štychaři na balónech nebo v technických lóžích. Zde stejně jako na mostech jsou umístěny světlomety různých typů a výkonů. Mezi nimi najdeme tzv. tvarové (profilové) reflektory, u kterých lze měnit úhel světelného kužele (velikost světelné stopy) pomocí irisové clony nebo posunem optických čoček a tvar světelného kužele pomocí pohyblivých clon a nebo vkládáním různých tvarových šablon. Na většině reflektorů je držák barevných filtrů, kterými lze vytvářet tzv. náladu. Barevná nálada je způsob nasvícení části nebo celého jeviště podle potřeb inscenace. Například svítání v přírodě bude laděno do modra, pohádkové peklo do červena. Jestliže se v průběhu hry vrací děj do minulosti (retrospektiva), použije k tomu režisér změny světla třeba pomocí tyrkysového filtru.

V posledních letech se v divadlech začínají objevovat stále více tzv. inteligentní reflektory. Jedná se o světlomety, jejichž součástí je několik pohonných jednotek schopných pohybovat světelným zdrojem nebo zrcadly, na které dopadá jeho světelný paprsek, popřípadě obojím všemi směry. Tyto pohyby lze naprogramovat v řídícím pultu, nebo je lze ovládat na řídícím pultě manuálně pomocí joysticku. Mezi řídícím pultem a světlometem jsou povely přenášeny digitálně většinou pomocí protokolu DMX 512. Tyto reflektory většinou nazýváme scany nebo spoty.

Světelné okruhy

Aby bylo možné s desítkami reflektorů pracovat, je každý reflektor nebo skupina reflektorů (např. světelná baterie) připojena na samostatný kabel, který nazýváme světelný okruh. Na jednom konci je osazena zásuvka, druhý konec tohoto kabelu končí v rozvodné skříni se stmívacími nebo spínacími jednotkami. Stmívací jednotky slouží k plynulé regulaci intenzity světla, spínací jednotky používá osvětlovač k zapínání zvláštních zařízení, např. UV výbojek pro černé divadlo, mlhostroje, světelných nebo mechanických efektů apod. K některým světelným okruhům není připojen žádný reflektor. Zásuvky těchto okruhů jsou rozmístěny na jevišti (např. v podlaze) a v hledišti. Říkáme jim řízené zásuvky a slouží k připojení zvláštních svítidel nebo reflektorů, které se běžně nepoužívají. Počet okruhů v divadlech se značně liší. Záleží na velikosti jeviště, žánru představení, ale především na finančních prostředcích. V malém kabaretu se můžeme setkat třeba jen s dvanácti reflektory na dvanácti okruzích a jednoduchým osvětlovacím pultem. Takové zařízení se dá pořídit i do 100 000,- Kč. Ve velkých divadlech, kde jsou realizovány opery, muzikály a velké činohry, může být třeba 700 okruhů a 1 200 scénických svítidel. Takové vybavení stojí i několik desítek miliónů.

Světelná režie

Tento honosný název najdeme jenom ve velkých divadlech. Běžnější je kabina osvětlovače. Do této místnosti vedou z rozvodné skříně tzv. řídící kabely, které končí v osvětlovacím pultu. V některých divadlech nalezneme ještě světelné pulty z padesátých let minulého století, kde byly používány k regulaci reostaty nebo autotransformátory. V současné době se k řízení intenzity světla používají moderní polovodičové součástky a přenos informací mezi osvětlovacím pultem a jednotkami je digitální, většinou pomocí protokolu DMX 512 – digitální systém vytvořený pro ovládání stmívačů. Po roce 1990 byl tento systém neustále vylepšován. Dnes lze pomocí protokolu USITT DMX 512 ovládat tzv. inteligentní světla, měniče barev, lasery stroboskopy a další zařízení. Moderní osvětlovací pult je vlastně zvláštní druh počítače. Pomocí ovládacích prvků lze nejen manuálně řídit jednotlivé okruhy, ale lze ukládat do paměti pultu celé skupiny světel, tzv. světelné nálady. Do paměti lze uložit i časy prolínání (doba, za kterou se jedna nálada zhasne a druhá rozsvítí) jednotlivých světelných nálad. Není problémem mít v paměti uloženy různé světelné efekty, např. blikání jednotlivých svítidel nebo celých skupin reflektorů v určené intenzitě a kmitočtu, řídit frekvenci stroboskopů, dávat povely měničům barev, řídit pohyb scanů a spotů. Ve své podstatě mají moderní pulty téměř neomezené možnosti. Záleží pouze na softwarovém vybavení, které je samozřejmě závislé na finanční částce. Není, výjimkou, že takový individuální program je dražší než celý pult.

Ještě jednou osvětlovač

Z předešlého odstavce by se zdálo, že pokud je v divadle dobré zařízení, tak je světlo hračka. To je ale pouhé zdání. Osvětlovač musí:

  • umět vysvítit hrací prostor podle požadavků režiséra a výtvarníka
  • mít výtvarný cit a vědět jaká svítidla a ze kterého místa může použít
  • vědět jaké použít barevné filtry k docílení požadované nálady
  • podle pokynů režiséra si umět napsat srozumitelný a přesný světelný scénář (ten potom ještě několikrát bez remcání přepsat a samozřejmě také přestavět světla)
  • znát dobře celé představení, protože se nelze vždy spolehnout na herce, že řeknou tu správnou narážku nebo udělají to správné gesto (vždyť jsou to jenom lidé)
  • umět opravit co „se“ rozbilo

Těch musí je ještě mnoho a za tím posledním „musí“ stojí ta málo známá postava osvětlovače, pracovníka techniky v uměleckém prostředí.

Závěrem

Podrobně popisovat světelné pulty i ostatní technické vybavení divadel nemá význam. Tento článek měl za úkol seznámit diváky s nedílnou součástí divadelního představení, která se jmenuje světlo, s technikou a lidmi okolo ní. Ti, kteří se chtějí seznámit s touto problematikou blíže, mají tak trochu smůlu, protože odborná literatura téměř neexistuje a ta která se dá někde najít je zastaralá. Občas (velice zřídka) lze nalézt nějaký článek v odborných časopisech zabývajících se světlem nebo elektrotechnikou. Většina osvětlovačů získala svoje vědomosti od starších kolegů a nebo metodou pokusů a omylů. Světlo se vyučuje na středních i vysokých školách pouze jako technický obor (výpočty veřejného osvětlení, návrhy a konstrukce svítidel, osvětlení pracovišť a podobně). Všem divákům přeji jen dobré inscenace, ve kterých bude světlo vedeno tak dobře a citlivě,že nepoznají jeho změnu, ale vycítí změnu nálady.