Jak svítit 1

Pár nápadů.

 Jak máme svítit, aby nám pořád někdo neříkal, že tam bylo málo, nebo moc světla, případně obojí a nebo úplně všechno špatně.

Hned v úvodu bych chtěl těm souborům kterým se přihodí, že se někdo zmíní při hodnocení jejich představení o technice blahopřát. Na všech přehlídkách  od oblastních po národní včetně JH jsou lektoři ochotni hovořit dlouhé hodiny o herectví, režii, dramaturgii, a někdy i o scéně a kostýmu. Pokud je mezi nimi nějaký muzikant, zhodnotí výběr hudby. Pokud se někdo zmíní o světle a zvuku, tak pouze okrajově sdělí, že na jevišti nebylo pořádně vidět herce a že muzika moc řvala nebo naopak byla slabá. Se seriózním zhodnocením techniky,   (míněno jak byly vytvořeny a používány jednotlivé světelné nálady, zda podporovaly a dotvářely scénografii a jednání herců, zda intenzita zvuku byla odpovídající situaci na jevišti, jestli rozmístění reproduktorů a nastavení jejich hlasitosti pomohlo dotvořit celkovou iluzi scénografa a režiséra) jsem se ještě nesetkal.

Nyní  k samotnému dotazu. První pravidlo zní: Po celém hracím prostoru musí být vidět co se tam děje. ( samozřejmě pokud to má být vidět)

Důmyslné herecké aranžmá,jímž režisér vytváří kompozici své inscenace, předpokládá vysvícení hrací plochy tak, aby bylo ze všech úhlů na herce dobře vidět.

Hrací prostor nemusí být celé jeviště. Jestliže hrajeme komorní představení na velkém jevišti nasvítíme jenom potřebnou střední část a okraje necháme v šeru odraženého světla. V některých inscenacích máme jeviště rozděleno na několik hracích prostorů. V takovém případě je bezpodmínečně nutné svítit do té části kde se hraje, případně si pomoci barevným filtrem ke zvýraznění jednotlivých částí jeviště. ( např. obývací pokoj lehce přibarvíme starorůžovou, kuchyně může být trochu studenější světle modrá, a výtah přisvítíme shora /sprcha/ světlou lila). Bez ohledu na to, jestli hrajeme na celém jevišti nebo jenom v jeho části, se snažíme nesvítit na přední (svislou) část předscény, na harlekýna nebo horní rám portálu. Pokud to není nezbytně nutní pro nasvícení předscény vyhýbáme se portálu vůbec. Světlo má směřovat pouze do kukátka. O svícení jiných hracích prostorů ( aréna, poloaréna, ulice) se zmíním později. Vraťme se však k prvnímu pravidlu. …musí být vidět…. znamená že po celém hracím prostoru v přímém pohledu diváka má být osvětlení v hodnotě asi 200 luxů. To říká odborná literatura. Nám postačí když si budeme pamatovat, že divák mladšího středního věku (okolo 30 let) se zdravým zrakem rozezná  knoflíčky u košile nebo jiný detail o velikosti 6-8 mm na vzdálenost 10 metrů. Na vzdálenost 5 metrů  by měl rozeznat postavení malé a velké ručičky na běžných náramkových hodinkách. Toto by měla být základní hladina světelné intensity rovnoměrně pokrývající celou hrací plochu. …musí být vidět….  však neznamená, že rozsvítíme všechno  na plný pecky. To potom dochází k opačnému efektu, že nerozeznáme detaily protože je prostor přesvícen a v záplavě světla zvláště pak na světlém podkladě detaily zanikají. Ještě jeden důležitý bod nesmíme přehlédnout. Tímto bodem je věková hranice diváka. Hrajeme-li pro mladé diváky, můžeme si dovolit menší intensitu světla a prudší změny. Čím je člověk starší, ztrácí schopnost při slabším světle rozeznávat detaily a jeho přizpůsobivost oka náhlím změnám intensity světla se prodlužuje, a to až v řádech minut.

Teď se pokusím vysvětlit  jak uděláme světlo po celém hracím prostoru. Pro začátek si vezmeme jednoduchý model „kukátko“. Hrajeme po celém jevišti, režisér požaduje pouze aby bylo všude vidět. Na jevišti je několik kousků nábytku, horizont a boční výkryty jsou černé. Máme k dispozici průměrně zařízené menší divadlo. Víme, že světlo má dopadat na herce shora pod úhlem 30° – 45°. (o svícení zdola nebo zboku někdy později) To co budeme vytvářet se jmenuje základní hladina hereckého světla.

Základní hladinou hereckého světla rozumíme vytvoření intenzivních světelných pásem, zpravidla do výšky 200 cm od jevištní podlahy, nebo praktikáblu, v nichž je aranžmá herců dobře vysvíceno. Světelný tok této hladiny by neměl rušivě zasahovat na dekoraci.* / **

            Pro lepší pochopení si rozdělíme hrací prostor na pět částí.

A- Předscéna /forbína

B- Prostor mezi kontraportály / to je tam kam padá opona

C- Přední nebo také první plán jeviště / cca první tetina za oponou

D- Střední nebo druhý plán / druhá třetina

E- Pozadí / třetí plán končí obvykle horizontem

Rozdělení jeviště na první, druhý a třetí plán používal už K.S. Stanislavskij to hlavně pro lepší pochopení scénického a scénografického uspořádání. Od něj to převzali někteří divadelní recenzenti kteří rádi hovoří o prvoplánovém  herectví, ale zřejmě tím nechtějí naznačit, že se herec pohyboval v prostoru hned za oponou.

Za horizontem může být tzv. pomocné jeviště které může dobře posloužit pro světelné efekty, např. stínové divadlo nebo zadní projekce.

Začínáme nasvěcovat od předscény. Pravidlo č. dva: Pořadí platí. To znamená, že předscénu budeme svítit světlomety které jsou umístěny nejdál v hledišti a to zpravidla křížem. Tímto způsobem dosáhneme toho, že stíny které vrhají herci ( to je jediná činnost kterou všichni ovládají perfektně ) budou dopadat na podlahu jeviště. Světlomety bývají obvykle umístěny v hledišti po stranách na konzolách nebo v technických lóžích. Pravým horním světlometem vykrýváme levou stranu od portálu ke středu pravým nižším pravou stranu od středu k portálu. Z levé strany svítíme naopak. Nižší světlomety by se měly na středu překrývat, aby v důsledku ztráty světla vzdáleností nevznikla černá díra. Nemělo by tam být ale výrazně světlejší místo. Okraje překrytí by měly být měkké. Pokud máme k dispozici světlomety na zadní straně hlediště, můžeme je použít k rovnoměrnému vykrytí středu, zvláště, jsou-li boční světlomety moc blízko u předscény.

Další prostor je mezi kontraportály. Tady použijeme, světlomety umístěné na portálových věžích. Prostor svítíme těmi nejnižšími a směrujeme je proti sobě. Tzv. průvany. Pokud mají světlomety  klapky usměrníme jimi světelný tok tak, aby nesvítil na portál, nebo do hlediště. Pokud klapky nemají, natočíme je mírně dozadu. Světelná stopa by uprostřed jeviště neměla být vyšší než 2 m. Bílý světelný tok halogenových žárovek změkčíme filtrem v barvě čaje,      ( např. LEE 205 ½ C.T.ORANGE nebo LEE 206 ¼ C.T.ORANGE  stejná čísla platí pro filtry e-colour+  od Fy. ROSCO) lépe vynikne plasticita hercovy tváře. K dosvícení tohoto prostoru použijeme světlometů z hlediště umístěných blíže jevišti po stranách nebo ve stropě.

První plán. Svítíme z portálových věží světlomety  nad již použitými průvany. Světelný tok svěřujeme opět křížem a to tak, aby dopadající světelná stopa na protilehlé straně hracího prostoru nebyla výše než 2 m. Ke zlepšení plastičnosti použijeme  světlomety umístěné na portálovém mostě. Světlomety s hora používáme s mírou, abychom nerozsvěceli hercům pleše a načesaným blondýnkám celou hlavu. Ostřejší světlo shora dělá knírek.

Střední plán. Je to vlastně prostor, kde se obvykle hraje nejvíce. Vzhledem k tomu, že je již dosti vzdálen od diváka, měl by být nasvícen intenzivněji aby vynikla mimická práce herců. Použijeme světlomety z portálových věží a portálového mostu. Svítíme jej více zepředu, ale boční světlomety směřujeme křížem. Světlomety z bočních lávek používáme hlavně k mazání stínů na dekoracích.

Pozadí.  Nejlépe se pozadí svítí z druhého jevištního mostu. Pokud není k dispozici můžeme si pomoci světlomety zavěšenými na tazích, umístěných na bočních lávkách a nebo baterií.Svůj účel také částečně zplní světlomety umístěné na stojanech vysunutých na maximální výšku mezi bočními výkryty. Z portálů většinou nedosvítíme a nebo nám vadí sufity, protože bychom měly používat nejvýše umístěných světel kvůli stínům. Stíny na pozadí částečně smažeme vanami z baterie nebo světlomety v zadní části bočních lávek. Pozor aby nám nepsaly světelnou stopu po horizontu.

K doladění celého  hracího prostoru použijeme v některých světlometech filtry typu 205 nebo  206, vyregulujeme intenzitu jednotlivých světlometů tak aby světlo pravidelně pokrývalo celý prostor bez velkých světelných výkyvů. Pokud je  určena některá část hracího prostoru jako důležitější směřujeme tam nepatrně větší intenzitu. Pokud ne, může být střed trochu světlejší. Velký pozor dáváme zejména na „černé díry“. Ty mají herci nejraději, protože jim tam nic nesvítí do očí a tak tam bývá tlačenice.

Takovéto nasvícení se hodí třeba pro jednoduchou konverzačku která se odehrává v jedné místnosti, nebo pro běžné jednoaktovky kde nějaké velké kouzlení se světly by bylo spíše na škodu.

Pokud nám zbyly ještě nějaké světlomety můžeme je, ovšem s citem použít k ozvláštnění a nebo zvýraznění některých situací. Např. scéna u imaginárních dveří. Herec přichází z vnějšku a zvukem (klepání, zvonění apod.)svůj příchod oznamuje. Herec hrající na jevišti na tento podmět reaguje a přechází do prostoru imaginárních dveří. Během jeho pohybu jemně stahujeme celý prostor o20-30% a rozsvěcujeme světlomet do prostoru imaginárních dveří. Můžeme také použít světlomet který tam svítí pořád menší intenzitou kterou protitahem zvětšíme o 20-30%. Po ukončení situace vše vrátíme plynule do původní podoby.

Samozřejmě pokud nemáme dostatečně vybavené divadlo, musíme pracovat pouze s tím co je. Postup  zůstává stejný a prvořadým úkolem je aby bylo dobře vidět po celé hrací ploše i za cenu toho,že upustíme od některých ne příliš důležitých světelných změn. Pokud vozíme svoji malou zájezdovou techniku, existuje ještě obrácený způsob. Nechám si v záloze čtyři až šest světlometů, a ostatní použiji na nasvícení lokálních hracích prostorů. Potom některé nebo pokud to jde všechny rozsvítím cca na 50% a záložními světlomety dosvítím prostor tak aby byl rovnoměrně nasvícen. Tento způsob předpokládá, že si mohu umístit alespoň částečně stojany se světlomety podle potřeby a chce to mít značné zkušenosti protože většinou není dostatek času nato, abychom celý systém  několikrát přestavovali a hledali optimální řešení.         

Svícení více hracích prostorů na jednom jevišti. Lokální hrací prostor. Při svícení více hracích prostorů postupujeme podobně, s tím rozdílem, že každý prostor nasvěcujeme zvlášť a dbáme, aby nám světlo  neutíkalo do jiných částí, zvláště tehdy, je-li tam jiná dekorace nebo mobiliář. Jestliže bude nasvícen částečně jiný hrací prostor, je to pro diváka matoucí a může být dezorientován.V tomto okamžiku nemyslím odražené /parazitní/ světlo, ale nepřesně  nastavený světlomet, nebo nešikovně odstrčené křeslo na které v příští scéně dopadne světlo patřící do  jiné místnosti. Můžeme se ale setkat z požadavkem režiséra rozdělit jednu scénu do několika částí. Např. v pravé přední části u konferenčního stolku probíhá dialog který má vazbu na nějakou situaci která se odehrála ve stejné místnosti někdy dříve. Souběžně s tímto dialogem probíhá v jiné části scény tato retrospektiva jako němohra. Nemůžeme svítit celou scénu tak jako jsme ji svítili od začátku, protože by z toho měl divák bramboračku. Nasvítíme si Lokální prostor  okolo konferenčního stolku, a ten druhý,  nasvítíme také, ale světlo obarvíme podle situace která se tam odehrála, třeba romantiku vyvolává barva růžová nebo naopak paví modř  nebo fialová vyvolávají nepříjemné pocity chlad, bezcitnost, zradu. Ostatní scénu necháme asi tak na 30% normálu. Při svícení více hracích prostorů se dobře uplatní i bočí světlo nebo protisvětlo. To je však vyšší kategorie svícení. Zde je potřeba si ujasnit především účelnost a význam takového světla. Potom je potřeba vše dobře vyzkoušet zda to opravdu funguje a jestli to opravdu je přínosem a ne jenom laciným efektem. Také je nutné si uvědomit, že při zájezdech nemusíme mít k dispozici  takové zařízení na jaké jsme zvyklí. Je vždy dobré mít v záloze jednu nebo dvě jednodušší varianty.

Svícení  arény, poloaréna a ulice. Tyto tzv. „netradiční“( nevím proč netradiční když všechny tři tu byly dřív než kukátko) prostory mají své zákonitosti a úskalí. Pravidlo č. tři: Nesviť divákovi do očí.  Nemá to rád, je protivný a můžeš hrát sebelíp on z toho nic nemá. U všech těchto prostorů musíš mít světla dostatečně vysoko, svítí se pod úhlem 60° a více. Důvod je jasný, divákovi na protější straně  nesvítit do očí. Zde je dobré si pomoci třeba i spodním světlem. Inscenace v tomto prostoru snesou někdy i bizardnější světlo než na které jsme zvyklí z kukátka. (J. Tejkl v Amatérech použil s úspěchem převážně spodní světlo i na kukátku. Před zavedením el. proudu se používalo pouze spodní svícení. Svíčky, později petrolejky na forbíně. V barokním divadle v Českém Krumlově mají dokonce stmívače na svíčky. Koryta se svíčkami která zajížděla do podlahy.)

Boční svícení. Boční svícení a protisvětlo jsou způsoby svícení které se ve značné míře uplatňují v pohybovém divadle a tanci. Tady pracuje s osvětlovačem choreograf, protože pokud se má dosáhnout žádaného efektu je nutná dokonalá souhra režiséra, choreografa, herců a technika. Viděl jsem představení ve které hráli černě odění herci v černém pozadí a na černé podlaze. Příběh rozehrávali pomocí různých rekvizit a světlo na ně dopadalo převážně zepředu. Součástí inscenace byly živé obrazy tvořené těly herců a svícené soustavou tvarových světlometů umístěných na bocích od podlahy až do výše stojícího člověka a vzadu shora pod úhlem asi 60°. Tyto obrazy vyjadřovaly emoce, názor aktérů na danou situaci nebo završovaly některou část hry. Fascinovaně jsme zíraly jak dokážou ze svých těl vytvořit tak přesnou skulpturu která ve svém konečném tvaru pomocí světla a stínu evokovala například  tvář Adolfa Hitlera. Svícení takových inscenací vyžaduje dokonalou přípravu, mnoho času,  trpělivosti a zkušeností, v neposlední řadě pak perfektní technické zázemí.

Světlo scénografie a kostým. Velký problémvzniká, dostane-li se světlo do střetu se scénou nebo kostýmem. Co je tím míněno? Scénograf si vymyslí  dekoraci která se skládá z velkých bílých ploch. Dopadající světlo se od těchto ploch odráží zpět do hlediště. Herec stojící před takou dekorací se ztrácí, nejen, že mu není vidět do obličeje, ale často nerozeznáme jednotlivé části kostýmu. Říkáme tomu, že scéna leze před herce a čím víc svítíme tím je méně vidět. O kostýmu platí to samé (můj oblíbený příklad- opálená dívka v kroji s velkým bílým krejzlíkem a holubičkou na hlavě). Na letošním JH byla takovýmto špatným příkladem inscenace Gazdina Roba  souboru z Hvozdné. Scéna tvořená dvěmi velkými  šikmými stěnami a na horizontu s obrovským  kruhem byla natřena zářivě bílou barvou bez jediné chybičky. Již v samotném základě se scéna jevila jako přesvícená a při prudkém nájezdu jsem podvědomě zavíral oči. Z první řady na balkóně jsem nerozeznával obličeje o mimice nemluvě. Obdobnou scénu měla následující den Karolinka s inscenací Doma.  Opět šikmé scény a na pozadí vysoký praktikábl a bílý horizont. Barva nebyla čistě bílá, ale měla nádech do slonové kosti a byla matná. Horizont byl z neběleného kalika  a světelnou náladu zlepšilo i použití světle hnědých filtrů (již dříve zmíněné 205 a 206). Další chybou která může pokazit představení je nepřiměřená hra barev. Opět jeden příklad z letošního JH. ŠOS Prachatice Don Juan. Zde pachatelé použili snad nejen všechny světlomety kterými Jiráskovo divadlo oplývá ale určitě všechny barevné filtry. Nasměrování světel mělo možná nějaký řád, který jsem nepochopil nejen já ale asi ani herci. V některých momentech sice svítilo světlo na kostým který se tvářil jako historický, ale jeho skutečnou podobu jsme nemohli pořádně zaregistrovat neboť v té směsici barev světla a tmy  se nedala určit nejen barva ale mnohdy i střih. Podobně je možno hovořit o líčení které bylo výrazně stylizované, (což jsem viděl o přestávce za divadlem) bohužel v tom kaleidoskopu barev působilo někdy proti postavě.Domnívám se, že kdyby byl hrací prostor nasvícen základní hladinou hereckého světla, byť jen ve třetinové intenzitě (aby mohli vyniknout jednotlivé barevné stopy a herci se pohybovali po celé hrací ploše v daném aranžmá které by odpovídalo situacím a barvám k nim přiřazeným, bylo by to asi zajímavé představení.

Abych ale uvedl některé dobré příklady Alespoň heslovitě. TY-JÁTR –Hrobeso Praha  Mnoho povyku pro nic. Dobře vymyšlené, postavené a vedené světlo. Změny funkční nenásilné a podporující situaci na jevišti. Pozor na zrcadla na zadní stěně. Odražené světlo svítilo některým divákům do očí. Tyl Rakovník Princ a chuďas. Opět dobře vymyšlené a zrealizované světlo. Velice citlivě a přesně uskutečňované změny. Doporučil bych přecházet do přestavbového polosvětla přímo z předešlé světelné nálady a ne přes tmu. Je to šetrnější a divákovi oči,  lépe a rychleji se  adaptují na další světelnou scénu. Všeobecný problém nejen na amatérských jevištích je příchod herce do úzké světelné stopy. Je to hezký divadelní nástup tak proč chodí o půl metru vedle?

Toto je opravdu jenom minimum o světle v divadle. Je celá škála otázek jak svítit to či ono. Jak svítit den noc, roční období, emoce, jak vytvářet světlem napětí, jak svítit dekorace nebo herce aby se měnily světlem, nebo je světlem vytvářet, jak svítit sledovacím a tvarovým světlometem, různé světelné efekty, stínohra, černé divadlo, různé projekce atd.

** Jestliže se nám během představení projíždějí po jevišti herci na koni nebo na oslu musíme hereckou výšku světla patřičně přizpůsobit.